Pověsti a fakta

Kávovník je sice původně domovem v Etiopii a na východním pobřeží Afriky, na mysu Guardufui ( Somálsko ), kde ještě dosud planě roste, ale jeho rozšiřovaní a rozmnožování začalo v dnešním Jemenu, dřívější Arábii. Za onoho času patřil Jemen s přístavním městem Mocha ( Mokka ) k nejrušnějším obchodním střediskům na světě.
Podle některých pramenů se v Jemenu začala pěstovat káva v roce 575. V 15. Století bylo její pěstování už nesmírně rozšířeno a káva začala své vítězné tažení světem. Ovšem Arabové dokázali svou kávu střežit stejně žárlivě jako Číňané čaj. Káva jsou semena kávovníku. Jakmile se ale z peckovic odstraní dužnaté oplodí, pergamenové vnitřní oplodí a stříbrná blanka vnějšího osemení, semena nemohou klíčit. A pouze v tomto stadiu se káva tehdy směla z Arábie vyvážet. Způsob, jak se káva dostala z Arábie, zhruba odpovídá způsobu, jímž podle pověsti do Arábie přišla. Historie popisuje přesun černých súdánských otroků přes Etiopii do Arábie: nesli si s sebou jako potravu zásoby kávy – červené, třešním podobné bobule. Tak se dostali kávové peckovičky do Arábie.
Poutníci, cestující do posvátného města islámu, Mekky, měli rovněž ve svých zavazadlech kávová zrna. Podle legendy vyváželi Arabové kávu už v roce 1505 do Srí Lanky. A indická pověst praví, že se jistý Baba Budan někdy v 17. století vrátil ze své pouti do Mekky domů s hrstí klíčových kávových zrn a tím zavedl pěstování kávy na východě.
Na počátku 17. století soupeřili němečtí, francouzští, italští a holandští obchodníci o to, kdo zavede pěstování kávy ve svých koloniích v zámoří. Z tohoto závodu vyšli vítězně v roce 1616 Holanďané, když se jim podařilo propašovat několik rostlin kávovníku přes Mochu do Nizozemska. Tak se začala roku 1658 pěstovat káva na Srí Lance.
V roce 1670 se Francouzům podařilo kdesi získat několik rostlin kávovníku a pokoušeli se zřídit kávovou plantáž poblíž Dijonu. Už se nikdy nedozvíme, proč tato hrstka optimistů věřila, že rostliny z horké Arábie porostou ve volné přírodě uprostřed Francie a budou zde prospívat.
Klíčovou postavou v dějinách kávy je Nicolaas Witson, starosta Amsterdamu, který naléhal na guvernéra z Malabaru, aby začal pěstovat kávu na Jávě, tehdejší holandské kolonii. A tak se stalo, že na plantáži Kedawoeng v Batávii brzy vyrostly semenáčky kávovníku. Naneštěstí byly rostliny při zátopách vyplaveny, ale v roce 1699 se Henricu Zwaaydecroonovi podařilo přepravit lodí rostliny kávovníku z Malabaru na Jávu a úspěšně je rozmnožit.
V roce 1706 byly do Amsterdamu dovezeny lodí první vzorky javanské kávy a několik rostlin, které převzala a pečlivě ošetřovala botanická zahrada. Mezitím rozšířili Holanďané pěstování kávy na Sumatru a Celebes v Malajském souostroví, takže Indonésie se stala nejvýznamnějším světovým vývozcem kávy. Dnes zaujímá mezi zeměmi pěstujícími a vyvážejícími kávu čtvrté místo na světě. Všechny pokusy dostat kávovníky z Holandska do Francie utrpěly nezdar, až roku 1714 věnovalo město Amsterdam 1,5 m vysoký stromek Ludvíku XIV. Byl umístěn v pařížské Jardin des Plantes ( botanické zahradě ) a stal se prokazatelně základem prvních kávovníků ve francouzských koloniích, v Jižní a Střední Americe a v Karibiku. Na ostrov Réunion se dostaly první rostliny kávovníku v roce 1917.
Z historie vážících se ke kávě je obzvlášť senzační ta od francouzského kapitána Gabriela Mathieu de Clieu na Martiniku. Když byl mladý důstojník v roce 1720 nebo 1723 na dovolené v Paříži, obstaral si několik rostlin kávovníku a byl pevně rozhodnut jednu z nich dopravit na Martinik. Když nakonec jeho loď zvedla plachty
v Nantes, měla na palubě nejproslulejší a nejlépe střeženou rostlinu všech dob. Byla umístěna pod sklem na palubě, aby byla chráněna před vodní pěnou a chladem. Deníkové záznamy Gabriela Mathieu de Clieu se zmiňují o nepříteli na palubě, který chtěl rostlinu zničit a jemuž se dokonce podařilo ulomit z ní větev. Ke konci plavby se loď dostala do bezvětří, zásoby vody se ztenčovaly. De Clieu se obětavě dělil o svůj nepatrný příděl vody s drahocenným nákladem.
Důstojník nakonec bez újmy přistál na Martiniku a zasadil kávovníkový stromeček v Prechearu, kde obklopen trnitým křovím a neustále střežen otroky rostl a nádherně prospíval. První káva z něho byla sklizena v roce 1726. Podle zpráv bylo v roce 1777 na Martiniku údajně 19 milionů kávovníků. Odtud se sazenice přepravovaly loďmi na Haiti, Santo Domingo a Guadeloupe. De Clieu se tohoto triumfu nedožil. Zemřel 30. Listopadu 1774 v Paříži ve stáří 88 let jako vážený a zámožný člověk. Dnes ho připomíná pomník botanické zahradě Fort de France na Martiniku, odhalený v roce 1918.
Teprve v roce 1718, když Holanďané přivezli kávovníky na Surinam ( kdysi Holandská Guayana ) na severní pobřeží Jižní Ameriky, se rostlina dostala na území, které se mělo brzy stát kávovým centrem. V roce 1727 byly v brazilském městě Para založeny první plantáže s kávovníky z Francouzské Guayany. Později následovala jiná odrůda z Goa, která byla pěstována v okolí Rio de Janeiro. Pěstováním kávy na Jamajce roku 173é začala dlouhá a fascinující historie proslulé jamajské odrůdy kávy Blue Mountain. Mezi lety 1750 až 1760 se káva poprvé kultivovala také v Guatemale. V roce 1779 přivezl don Francisco Xavier Navarro kávovníky z Kuby do Kostariky a v roce 1790 se káva začala pěstovat i v Mexiku. Roku 1825 se dostala semena z plantáže z okolí Rio de Janeira na Havaj, kde jedině se dnes pěstuje severoamerická káva. V roce 1878 se historie téměř vrátila do svého výchozího bodu - britští osadníci přinesli kávovníky do Britské východní Afriky ( Keni, bývalé kolonie Tanganika a Ugandy ) a tím založili keňský kávový průmysl. Roku 1901 k těmto rostlinám přibyly kávovníky z Réunionu.
V roce 1887 zřídili Francouzi kávovou plantáž v Tonkinu ( dnešním Vietnamu ) a roku 1896 byly kávové stromky zasazeny také v australském Queenslandu.

První vyznavače a milovníky kávy neznáme jménem, ale je téměř jisté, že žili v Etiopii. Zmínky o nápoji nazývaném buchnam, kterým mohla být káva, najdeme v arabském vědeckém záznamu z let 900 až 1000 n. l. Kromě popisu předností ,, pro žaludek, ostatní tělesné orgány a kůži " poukazují autoři také na to, že nápoj ,,... dodává výtečnou vůni celému tělu". Káva má skutečně tu neobvyklou vlastnost, že se její aroma uvolňuje potními žlázami. V arabské pověsti z doby kolem roku 1250 n .l. se líčí, jak šejk Omar , hladový a znechucený požíváním syrových kávových zrn, nakonec kávu uvařil a nálev vypil. Znamenal pro něj nejen vítanou změnu v jednotvárné stravě, ale projevil se také jako posilující prostředek. Poté se šejk triumfálně vrátil z exilu do Mekky a v zavazadlech si přivezl několik drahocenných kávových zrnek. Jedna z nejznámějších pověstí vypráví o pastevci koz z Arábie či Egypta, který si všiml, že jeho kozy spásaly bobule podobné třešním a byly po nich čilé a bujné. Svá pozorování sdělil místnímu opatovi a ten pak i s mnichy zkoušel pít nálev z oněch bobulí. Řadoví bratři brzy zjistili, že jsou po něm při nočních modlitbách svěžejší.
Badatelé, kteří se zabývají původem i historií kávy - a káva je předmětem vědeckého bádání již více než 200 let ,došli k neuvěřitelným závěrům. Tvrdí, že káva musela existovat už za časů Homérových a pili ji také v Troji. Údajně šlo o onen ,, zázračný nápoj ", který přinesla Helena ze Sparty do Troje. Jiní vědci vycházejí z toho, že král David dostal kávu od Abigail a že kávu pili také Ezau a Rut. Pití a pěstování kávy bylo v dnešním Jemenu určitě známo už před rokem 1454.

Čerpáno z knihy Káva od Johna Thorna, kterou vydalo nakladatelství Fortuna Print v roce 2000.